Jak jsem se nesmál na dlouhém duatlonu - Krušnoman

Jak jsem řekl tak jsem udělal. Zúčastnil jsem se tuto sobotu, v rámci přípravy na červencový závod Ironman ,dlouhého duatlonu v Krušných horách. Porce byly ucházející 5km běhu 79km na kole a znova běh, nyní již v délce 15km. Netřeba skoro ani psát, že to vše bylo v pěkných kopcích a rovinu jsme potkali jen v depu. Duatlonové závody od svého dorosteneckého věku sice bytostně nemám rád, ale když mi řekl hlavní pořadatel a můj trenérský kamarád Tomáš Langhammer ať to jdu "překonat" tak jsem neváhal. Tréninkově to uškodit nemohlo a psychika je už v mém věku rovněž silnější a tak mi v závodech nevadí, že je mé jméno lepší hledat ve výsledcích od konce. Je to totiž o hodně rychlejší.

A jak to vypadalo?

Už při rozklusání jsem pochopil, že nápad závodit byl sice hrdinský, ale bude opravdu pěkně bolet. Tahat se s mým tělem do kopců totiž dosti bolí. Již v prvním běhu jsem dělal pauzičku, sice jen na záchod, ale již tam byla. Každopádně jsem začal jako v triatlonu ve vodě. Hlavně to nepřepálit v prvním úseku závodu.

Kolo se jelo ve 3 okruzích. První okruh padl průměrem 30, což bylo skoro uchvacující, neboť v plánu byl průměr jen 25. Ve druhém okruhu začalo drsně pršet, přidaly se kroupy a ochladilo se tak na 6-8st. To mělo za následek, že velká část startovního pole vzdala. Bohužel to byli povětšinou závodníci jezdící za mnou, takže pak jsem po této čistce jezdil na konci já. Třetí cyklistický okruh se odehrál zase jen v mírném dešti a pomalu, neboť vidina dlouhého druhého běhu nebyla příjemná a nedovolovala mi tolik aktivně šlapat. Nakonec jsem celou cyklistiku přefrčel v průměru 27,6 km/h a byl spokojen. Co na tom, že nejlepší jezdili vysoko nad 32.

Druhý běh bych již nazval pochodem mrtvol. Do kopce jsem chodil - stejně tam bylo samé bláto,kameny atd. a běžet se nedalo, či resp. dalo tempem chůze, a také jsem na to hlavně již svalově neměl! Ostatní úseky jsem klusal. Jelikož se běžely tři okruhy, bylo možné sledovat i dění na čelních příčkách, ale ne moc dlouho, protože nejlepší šli velmi brzy do cíle. Když jsem, skoro osamocen, vbíhal do závěrečného okruhu přišel trest za pomalost - nastala další velmi silná bouřka a opět mě pořádně zlila. Rovněž došly gely na občerstvovací stanici, což mi moc na elánu nepřidalo. V posledních pár kilometrech závodu bouřka ještě více zesílila, udeřily mohutné blesky a vyhodily proud, což se projevilo při vběhnutí do cílového prostoru, kde již nic nestálo. A to byl poslední trest za moji závodní pomalost. Konečně jsem si vyzkoušel, jak se cítí sportovec, který jede závod pro radost, ale pořadateli se na něj nechce čekat a začne balit závodní prostory dříve, než se dohrabe do cíle. Tady to bylo z jiného a jasně omluvitelného důvodu, ale i tak to byla zkušenost nepříjemná. Radši už letos pojedu až ten IM v Zurichu.


Na závěr bych chtěl poděkovat svému otci, který mému závodně - tréninkovému utrpení přihlížel a dělal mi servis. Výkon sice asi očekával lepší, ale já věřím, že mu to vynahradím na tom IM:-)

Pokud chcete sledovat průběžně moji přípravu na IM, tak můžete zde - špatní jazykové tvrdí, že prý to bude malinký (vlatně někteří říkají že to bude obrovský) sportovní zázrak:-) tak třeba se skutečně stane a vy budete u toho.